Zbytečná panika nad dotazníky ČŠI

Informace o vzdělávání chybí. Pobouřené posty nesou jen lajky, my ale potřebujeme konstruktivní diskuzi

Česká školní inspekce spustila plošné testování žáků. Není to zdalek poprvé, co ČŠI nechává žáky vyplňovat testy a dotazníky. Jenomže tentokrát si jich všimnul internet a na sociálních sítích je veselo. Ministr školství nakonec celou akci zrušil a najdou se i tací, kteří by rovnou odvolávali vrchního školního inspektora. Za to že dělal to, co by podobný úřad dávno dělal v každé zemi, které záleží na vzdělávání.

Zastavme se na chvilku a zamysleme se nad tím, co se vlastně stalo.

Není nudnější cesty do pekel, než zařezávat v principu dobré iniciativy na základě momentálních vzplanutí internetové paniky. Určitě platí, že testování ČŠI má řadu chyb. A mezi jeho kritiky je řada seriózních lidí a organizací, které je potřeba vyslechnout. Ale mezi nimi se k tématu dostává i velké množství zbytečného pobouření, které je tradičním pohonem sociálních sítí. Reakce na takové pobouření za sebou nenechá lepší veřejnou politiku — jen spálenou pustinu, ve které se už nikdo o hodnotnou reformu znovu nepokusí.

Co se vlastně děje

ČŠI od 11. května do 5. června 2026 testuje žáky 5. a 9. ročníků z češtiny a matematiky. Součástí jsou dotazníky zjišťující socioekonomické zázemí žáků a jejich psychickou pohodu. Testování provázely technické výpadky. Obsah dotazníků nebyl rodičům dostatečně vysvětlen předem. To jsou reálné problémy, které zaslouží seriózní diskuzi.

Debata o nich se nakonec rozdělila do dvou obecnějších témat:

Prvním jsou technické selhání systému. Jde o věcnou kritiku relativně snadno napravitelných problémů. Ta může být konstruktivním vstupem do společného zlepšování testů. Na to poukazuje třeba Asoceiace ředitelů základních škol.

Druhým tématem je citlivý obsah dotazníků. Jde o některé otázky na wellbeing žáků a na socioekonomický status jejich rodin. Toto téma je mediálně citlivé, ať už pro implicitně obsažené téma absence rodiče nebo fakt, že dítě za svou rodinu podává informace o životní situaci doma, což může vzbuzovat otázky o zásahu do soukromí. Obsah otázek, způsob komunikace o nich a absence opt-out možností patří mezi relevantní stížnosti k tomuto tématu.

Druhý okruh se může zdát věřejnosti mnohem ožehavějším, ale skutečnost je taková, že jde o zcela standardní dotazování a podobně jako u prvního okruhu by se dalo konstruktivně hovořit o praktických nedostatcích jeho realizace s výhledem na budoucí nápravu.

Bohužel, mediální panika sloučila oba okruhy do jediného příběhu: „stát stresuje děti a šmíruje jejich rodiny”. To ohrožuje nejen toto konkrétní testování, ale i důvěryhodnost celého projektu plošného měření výsledků. Jeho absence je přitom jednou z velkých překážek zajišťování kvalitního vzdělávání pro všechny žáky v republice.

Na tom, co ČŠI dělá, není nic nestandardního

Když přijde na plošné zjišťování výsledků vzdělávání, patříme k výjimkám mezi vyspělými evropskými státy. Zatímco Francie testuje žáky každý ročník základní školy, Skotsko sbírá výsledky od 1. ročníku, Polsko, Norsko, Dánsko, Itálie či Maďarsko mají zavedené systémy plošného měření výsledků — my nevíme, kolik žáků neumí na konci základní školy číst.

Dotazníky zjišťující socioekonomické zázemí rodiny jsou standardní součástí mezinárodních šetření PISA a TIMSS, které v ČR probíhají od 90. let. Otázky na duševní pohodu žáků zase pocházejí z běžně používaných a vědecky ověřených nástrojů.

Otázky na vzdělání rodičů nebo na pocity smutku nejsou vynález ČŠI. Jsou standardem. Otázkou tak není, jestli se na takové otázky ptát. Spíš pojďme řešit jak se na ně ptát systematičtěji a zachovat základní principy etického zkoumání.

Stát má právo a povinnost tato data sbírat

ČŠI nevystupuje jako výzkumná organizace, která by potřebovala individuální souhlas rodičů. Vystupuje jako správní orgán, který ze zákona hodnotí podmínky, průběh a výsledky vzdělávání. David Greger používá jasnou analogii: inspektorát práce nepotřebuje souhlas zaměstnance, aby zkontroloval mzdové podmínky. Česká obchodní inspekce nepotřebuje souhlas zákazníka, aby prověřila smlouvy firmy.

Je problém, že stát takové informace sbírá? Většina občanů kažodoročně odevzdává informace o svých příjmech v daňových přiznáních. ÚZIS disponuje individualizovanými a velmi podrobnými daty o zdraví obyvatel. Sdružené informace matrik studentů zase mapují vysokoškolská studia. Stát sbírá od lecjaká data. A je to dobře. Díky existenci takových dat může efektivněji sloužit občanům. V zdravotnictví je například je připravenější na budoucí pandemie. A tam, kde data chybí, chybí i naše schopnost adekvátně reagovat, vyhodnocovat či nastavovat veřejné politiky ve školství, zdravoství, sociální oblasti a dalších.

V řadě ohledů dokonce platí, že stát už má přístup k detailnějším informacím o socioekonomickém stavu obyvatel, než ČŠI získává dotazováním dětí. Kdybychom data z testování propojovali s veřejnými registry jako Nizozemci, na řadu věcí se dětí vůbec ptát nemusíme.

Mnohem citlivější data přitom každý den bez většího rozmyslu rozdáváme soukromým společnostem. Sociální sítě (jako facebook) sledují například, na jaké internetové stránky nebo fyzické lokality chodíme a tato data průběžně prodávají třetím stranám, které je využívají k naplňování svých obchodních či politických zájmů. Jedná se přitom o data, ze kterých lze predikovat nesmírně osobní informace. Každý den dobrovolně a bez přemýšlení předáváme technologickým firmám data nesrovnatelně citlivější — a tyto firmy s nimi obchodují.

Stát data sbírá s opačným cílem - v zájmu dítěte a zlepšování veřejných služeb. Správcem dat ČŠI, instituce podléhající zákonné kontrole demokraticky zvolenými zástupci občanů. Je paradoxní, že se nad takovým testováním rozčilujeme právě na sociálních sítích.

Proč musí být účast povinná

Pokud stát neví, jak se děti učí, nemůže jim adekvátní vzdělání zajistit. Bez dat o výsledcích nedokážeme vyhodnotit dopady doučování, asistentů pedagoga, inkluze ani revize RVP. Nemůžeme říct, které školy provozují dobrou praxi a které potřebují dodatečnou podporu. Nemůžeme říct, jestli děti opravdu něčemu učíme, nebo je jen trápíme zastaralými vzdělávacími metodami bez větších dopadů. Potřebujeme data o výsledcích.

A potřebujeme i doplňující informace. Bez ukazatele socioekonomického statusu nedokážeme říct, zda umíme zajistit vzdělání všem dětem, nebo jen těm z bohatších rodin. A je-li národním cílem i well-being dětí na školách, musíme rovněž zjišťovat, jak se děti mají. Jinak všechny politiky skončí jen u velkých deklarací a slepé víry v to, že k něčemu povedou.

Měli by rodiče mít možnost v takovém kontextu použít takzvaný opt-out a své dětí ze zjišťování omluvit? Rodiče určitě mají právo jednat v zájmu svého dítěte. Ale stát má stejnou povinnost. Proto existuje povinná školní docházka a povinná očkování. Proto jsou předepsané preventivní prohlídky. A proto se nikdo rozumný nepozastaví nad tím, že jejich zanedbávání může být důvodem pro podání podnětu na OSPOD. Uznáváme totiž, že zájem státu i zájem rodiče podléhá společnému jmenovateli - zájmu dítěte.

Dobrovolná účast na testování by nevyřešila problémy testování. Zničila by jeho smysl. Neúčast by téměř jistě nebyla náhodná. Ze zjišťování by mohly systematicky vypadávat například ty děti a školy, které testování nejvíce potřebuje najít — znevýhodněné, přetížené, slabší. Z nekompletních dat nelze cílit podporu, sledovat dopady reforem ani identifikovat školy, které potřebují pomoc.

To je základní princip, který platí pro jakékoli epidemiologické šetření, sociologický výzkum i vzdělávací monitoring. Nekompletní data jsou v nejlepším případě bezcenná, v nejhorším zavádějící.

Co se dalo udělat lépe — a co je potřeba napravit

Sběr dat o výsledcích, životních podmínkách a wellbeing žáků je legitimní. Diskuze která to zpochybňuje zároveň otevírá otázky, jestli vůbec chceme řídit vzdělávací politiku, jestli nám záleží víc na reálných dopadech než na politických deklaracích a jestli skutečně chceme jednat v zájmu datí které vzděláváme.

Podstatná část kritiky ale nemíří na legitimitu sběru dat jako takového. Přijetí legitimity zjišťování neznamená, že by na něm nebylo co zlepšit. Bylo. A konstruktivní strana kritiky sběru je studnicí kvalitních podnětů, které je nutné vzít ke stolu a zohlednit v budoucí politice národního testování.

Komunikace. Rodiče měli být předem jasně a srozumitelně informováni o rozsahu šetření — včetně dotazníkové části. Nestačí oznámení o „testování z češtiny a matematiky”. Asociace ředitelů ZŠ to dokumentuje: školy se ocitly v pozici, kdy odpovídaly na otázky rodičů k dotazníku, který samy nevytvořily a jehož obsah jim nebyl předem plně objasněn. Ředitelé si zaslouží být partnery, ne hromosvody. A na druhé straně, Ministerstvo by mělo být součástí této komunikace. Spolehlivý partner a garant, na kterého se každý rodič může spolehnout.

Psychologická příprava. Ve škole mohou nastávat bolestivé situace. Nelze se jim zcela vyhnout a určitě platí, že by na ně učitelé měli být připraveni. A to nejen profesně, ale i oporou, kterou jim systém nabízí. Dotazníky na citlivá témata mohou doprovázet instrukce pro pedagogy jak v krizové situaci postupovat a připravené kontakty na krizovou podporu s dostatečnou kapacitou v čase šetření. Toto je standard, který by neměl být výjimkou. V Česku opakovaně vystavujeme děti mnohem větším traumatům - vzpomeňme například na pytlíky na zvracení u přijímacích zkoušek. Jsme ochotni opakovaně stresovat děti u testu, který má části z nich zabránit v dalším učení. Pak je těžké pochopit, proč je s dostatečnou oporou nemůžeme postavit před test, jehož cílem je jim pomoct.

Inkrementální pilotáž. Žádný digitální systém nefunguje dokonale hned. Technické výpadky v prvním týdnu nejsou důkazem neschopnosti — jsou důkazem, že perfektní systémy nemohou vzniknout od stolu. Je potřeba pilotovat, sbírat zpětnou vazbu a opravovat. To platí pro každý systém takového rozsahu. Stalo se, bylo opraveno, je třeba se z toho poučit. V budoucnosti je ale možné k takovým procesům přistupovat systematičtěji. To znamená provádět inkrementální pilotáže s důkladnou evaluací, která zajišťuje přirozenou výměnu mezi uživateli a autory systémů.

Co a jak plošně. Stojí za to zvážit, které informace skutečně vyžadují plošné povinné zjišťování a co lze zjistit reprezentativním výběrovým šetřením v kontrolovanějších podmínkách. Wellbeing žáků je klíčové téma — ale ne každá jeho dimenze musí být součástí plošného testování všech žáků republiky.

Data z jiných registrů. V řadě zemí stát informace o rodinném zázemí vůbec nemusí zjišťovat dotazníkem — protože jsou součástí propojených registrů. Nizozemsko napojuje výsledky žáků na daňová a sociální data. Velká Británie ví, které děti mají nárok na bezplatné obědy a tuto informaci používá jako indikátor znevýhodnění. Česko zatím nemá ani unikátní identifikátor žáka. Pokud bychom měli funkční datovou infrastrukturu, nemuseli bychom se dětí tolik ptát.

Skutečná otázka: proč to musí dělat ČŠI samo?

Tady je jádro problému. ČŠI podnikla chvalitebnou iniciativu. Ale proč jde o iniciativu jedné organizace, a ne koordinovaný plán vedený ministerstvem, se zapojením škol a odborných i občanských - třeba rodičovských - organizací?

Dlouhodobě nám chybí strategie a kolektivní přijetí faktu, že kvalitní datovou politiku potřebujeme. Chybí komunikace koordinovaná MŠMT. Výsledek: dobrá věc, potřebná, špatně zarámovaná, špatně komunikovaná, napadnutelná z každé strany.

V takové situaci stačí malé zaškobretnutí a v principu dobrá iniciativa může skončit na smetišti dějin s velikým varováním pro všechny: “hlavně nic nového nezkoušejte, dopadne to jako vždy”. Vezměme si jako varování osud digitalizace stavebního řízení. Systém se zapotácel, média najela na vlnu panických stížností a politici reagovali. Výsledkem nebylo lepší řízení — byl to ustupující stát, který se navždy bude bát podobný projekt začínat.

Závěr

Testování ČŠI má reálné nedostatky. Pojďme se o nich bavit konstruktivně. Lajky a sdílení rozhořčených postů na sítích pominou, ale zabitá datová politika nám bude chybět dál. Předpokládejme dobrou vůli na obou stranách — ČŠI testuje v zájmu dětí, stejně tak řada konstruktivních kritiků tyto zájmy oprávěně hájí.

Co nepotřebujeme jsou výzvy k odvolání vrchního inspektora, ministra, přirovnání ke komunistickému státu a zastavování celé akce kvůli facebookové vlně pohoršení.

České vzdělávání léta brzdí že nevíme, jak se děti učí. Bylo by škoda zaříznout první pokusy o změnu bez toho, abysme se alespoň pokusili pobavit o tom, kam by se daly společně dotáhnout..